Za sedmero horami a sedmero řekami, za širým mořem, za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, se nachází království pohádek, zvané Enchanted Lands. Bylo nebylo, ale spíš bylo, pět hudebníků, kteří poté, co ono království vymysleli, se rozhodli o něm pět písně. A není tomu ani tak dávno, co světlo světa spatřilo jejich první album. Následovaly další čtyři, ale o minulých počinech RHAPSODY již bylo na MP napsáno dostatek. Nyní spatřila světlo světa novinka „Symphony Of Enchanted Lands II - The Dark Secret“. S posledním albem skončila čtyřdílná sága a se „Symphony II“ začíná nová.

Název „Symphony Of Enchanted Lands II“ zcela logicky svádí ke srovnání s nejlepší deskou skupiny z osmadevadesátého. Oprostíme-li se od sentimentálních vzpomínek, tak „part II“ z tohoto porovnávání nevychází nikterak zle, možná i naopak. Rozhodně ukazuje záda dvou předcházejícím albům, kteréžto byly z většiny jen rychlé sypačky, byť pompézní jak nebeské zvony. „Symphony II“ se vrací k různorodosti svého staršího jmenovce a to je sakra dobře. Mé kritické já si neodpustí poznámku, že RHAPSODY nás již nemají v podstatě čím překvapit. Ať už svou hudbu okoření sebemegalomanštějším zvukovým doprovodem, stále jde o speed metal se vším všudy. Na druhou stranu na „Symphony II“ se rychlého rytmu nedrží za každou cenu a především ve spoustě intermez dávají vyniknout klasickým nástrojům. Jednu stránku své hudby však již k dokonalosti dovedli. Nebo si alespoň myslím, že lepšího zvuku snad ani dosáhnout nelze. V nedávném rozhovoru se hudebníci zmiňovali, že svou hudbu nazývají Film Score Metal, aby celé album vyvolávalo dojem filmového soundtracku k jejich ságám. Ano, je to stále speed, ale se spoustou doprovodných nástrojů na pozadí, které jsou krásně čitelné. Žádné utopené housličky kdesi v pozadí. Vše je jedna krásná harmonie. Orchestr má dostatek místa, abychom si jeho přítomnosti vychutnali. Alex Staropoli dobře ví, jak vše dohromady zkomponovat, aby výsledkem nebyl patos.

Na „Symphony II“ nás čeká velké množství melodií, zajímavá hudební témata, střídání metalu s klasikou, houslové, klavírní pasáže, flétny všeho druhu a samozřejmě mohutné chorály. Navíc jako vypravěč celého příběhu na albu několikrát vystoupí Christopher Lee. Na poměry posledních alb je „Symphony II“ dostatečně nápaditá, nicméně asi nelze čekat, že nás tito Italové něčím vysloveně ochromí. Na pěti albech (a dvou Turilliho sólovkách) se motivy opakují, ale to je problém většiny kapel. V symfonickém (i když pro většinu kapel platí spíš pseudo-symfonického) metalu hrají RHAPSODY stále první ligu.
Nebudu zde vypichovat nejzajímavější kompozice alba. „Symphony II“ je jeden velký příběh a jako celek působí nejlépe. RHAPSODY i po letech dokázali nahrát vynikající album.